FAQ

FAQ

 

1. Proč „libertariánská demokracie“ a v čem se liší od současného modelu „liberální demokracie“?

Nedílnou součástí dnešního systému je, že rukama vládců protéká neuvěřitelné množství peněz. Tyto peníze stát vezme občanům přímo či nepřímo na daních a poplatcích, které předepíše závaznými právními předpisy.

Slova jako demokracie, sociální, spravedlnost, efektivita, ekonomická výhodnost, veřejný zájem, bezpečnost a další se užívají k ospravedlnění nemorálních a asociálních kroků. Tyto kroky kriminalizují a dělají z obyčejných lidí bezmocné almužníky závislé na vůli vládců.

Přebujelý stát pro své fungování odčerpává obrovské množství peněz od lidí, kteří je vytvářejí svojí tvrdou prací. Stát je v dnešní podobě založen na masivním přerozdělování.

Občané přicházejí o neúměrné množství peněz, času a energie, které věnují státu. Ten pak tyto prostředky neefektivně využívá často v přímém rozporu se zájmy svých občanů.

Takový stát má potřebu dále bujet jako rakovina, která prorůstá do oblastí, jež si občané dokážou lépe zařídit podle svého uvážení.

Některým firmám se daří přesvědčit stát, že má lidi donutit používat jejich výrobky či služby, nebo že má jejich činnost financovat prostřednictvím poskytovaných dotací.

Stát nedělá to, co by měl dělat v první řadě – zajišťovat spravedlnost a bezpečnost lidí a jejich majetku. Místo toho „demokraticky“ rozhoduje o věcech, do kterých mu nic není. Čím dál více se soustředí především na to, jak vybrat co nejvíce peněz na daních.

Nemožnost ovlivnit svůj osud je hlavní příčinou nespokojenosti, kterou většina z nás ve společnosti vnímá.

LD je založena na ústavním omezení role státu. To zajišťuje řešení drtivé většiny společenských problémů na co nejnižší úrovni a zajišťuje prosperitu společnosti.

2. Co je tedy podstatou libertariánské demokracie?

Myšlenka libertariánské demokracie je založena na nepřijatelnosti násilí.

Libertariánský demokratický stát je:

  • morální – nesmí lidem činit věci, které si nesmějí činit lidé navzájem;
  • liberální – ponechává jednotlivci možnost, aby sledoval své vlastní štěstí;
  • sociální – až na mimořádné situace nevstupuje do přirozených mezilidských vztahů;
  • nenásilný – je založen na svobodě a dobrovolných vztazích, násilí nesmí stát uplatňovat ani „v zájmu většiny“;
  • jednoduchý – vaším partnerem v každodenních záležitostech nechť je mírumilovný občan, nikoliv úředník a politik s policistou za zády;
  • ekonomicky efektivní – jsou k dispozici expertní analýzy a odhady, které počítají s tím, že pokud by zmenšení státu po vzoru libertariánské demokracie proběhlo teď, během osmi let bychom ekonomicky předstihli Německo;
  • bezpečnější – policie z logiky věci nemůže být všude včas, svoboda a odpovědnost jdou ruku v ruce – zárukou bezpečnosti bude vždy především občan odhodlaný a oprávněný bránit sebe, své zdraví a svůj majetek, policie a armáda mu v tom mohou jen pomáhat.
3. Nepomohlo by zvolení nebo jmenování poctivějších lidí a lepších odborníků na odpovědná místa?

Větší motivaci pracovat pro stát bude mít spíše nepoctivec nebo nepříliš zdatný odborník. Jsou totiž ochotni udělat více pro to, aby byli zvoleni či jmenováni, než aby své služby nabízeli za standartní odměnu v soukromé sféře.

Pro stát samozřejmě pracují i poctiví lidé a skuteční odborníci. Jejich možnosti jsou však omezené nepřátelským systémem. Kromě toho se musí potýkat s těmi nepoctivými a neschopnými, jichž se systém nemá šanci zbavit.

V této souvislosti stojí za zmínku Peterův princip (https://cs.wikipedia.org/wiki/Peter%C5%AFv_princip ), který je znám již padesát let, jen se jím stát příliš neřídí.

V LD demokracii budou pracovat pro stát poctiví a skuteční odborníci, protože jejich práce bude spočívat spíše v zajišťování chodu systému. Nepoctivec o tuto práci nebude projevovat zájem, jelikož nebude mít žádný prostor pro korupci a zisky plynoucí z mocenské pozice.

4. Kde stát vezme peníze na výkon svých základních funkcí?

Pokud dnešní stát nemá dost peněz na realizaci svých programů, sprostě zvýší daně a odvody a zároveň bezohledně zadluží naše děti a vnoučata.

Ústava v libertariánské demokracii proto výslovně stanoví nejen přísné omezení státní agendy, ale i jednoznačné finanční limity. Je totiž normální přizpůsobit své výdaje příjmům.

Pro základní agendu státu v libertariánské demokracii postačí jediná daň – DPH (případně daň z obratu) ve výši 10 %. Ta je nejjednodušší na výběr a nejméně zatěžuje poplatníky.

Libertariánská demokracie stanovuje ústavní limit, kolik peněz může stát občanům sebrat – výše daně nesmí přesáhnout 10 %.

Zvláštní režim pak má Fond solidarity, na který přispívají občané dle výše uvedených zásad.

Ačkoliv to dnes vypadá zvláštně, – téměř každý se přece snaží daním vyhnout – je nanejvýš pravděpodobné, že se lidé na financování rozvoje své obce budou podílet rádi a dobrovolně.

5. Co když stát utratí méně, než vybere?

Pokud stát ze svých příjmů ušetří nějaké prostředky, může je investovat do veřejných statků. Jako první se nabízí Fond solidarity nebo investice do vnější i vnitřní bezpečnosti. Existují i další možnosti.

Hlavní pravidlem je, že musí jít o krátkodobé, časově omezené a zcela konkrétní projekty. Pravidla budou stanovena Ústavou, nikoliv ponechána na libovůli jedinců, kteří budou zrovna u moci.

6. Proč vychází libertariánská demokracie z předpokladu, že stát je špatný sluha a zlý pán?

Vše, do čeho stát zasahuje, nefunguje nebo funguje velmi neefektivně.

Platí známá poučka:

  • Nakupuje-li někdo pro sebe a za cizí, řeší pouze kvalitu, cena je mu lhostejná;
  • Nakupuje-li pro cizího za cizí, neřeší ani kvalitu, ani cenu;
  • Nakupuje-li pro cizího za svoje, řeší pouze cenu a kvalita jej nezajímá;
  • Nakupuje-li pro sebe a za své, řeší vyváženost kvality a ceny.

Stát nakupuje podle prvních dvou schémat – pro sebe a za cizí (řeší kvalitu, cena je lhostejná) nebo pro cizího za cizí (cenu ani kvalitu neřeší).

Dobře by fungoval tehdy, pokud by vždy rozhodoval člověk poctivý a schopný, který by měl v dané věci volné ruce. To je prakticky vyloučeno.

Kromě toho stát prakticky nemůže zkrachovat. Tím pádem nemůže fungovat tak dobře jako soukromník, pro kterého je ekonomická ztráta nebo krach významnou hrozbou.

7. Kdo bude stavět silnice?

Že je stát špatný sluha a zlý pán, je na silnicích vidět snad úplně nejvíce. Jsou předražené, o jejich kvalitě nemluvě – řidiči se o ní přesvědčují každý den.

V libertariánské demokracii nejde o úlohu státu. Soukromí aktéři budou v této oblasti efektivnější než stát stejně, jako to potvrzuje zkušenost z mnoha zemí světa. Připomeňme si nakonec plané obavy lidí a politiků z nedostatku obchodů s potravinami při privatizaci počátkem 90. let – k ničemu takovému ani vzdáleně nedošlo.

8. Může stát investovat ušetřené finanční prostředky do dopravní infrastruktury?

Jak bylo řečeno – v libertariánské demokracii nejde o úlohu státu. Soukromí aktéři budou v této oblasti jistě efektivnější než stát. Pokud však stát ze svých příjmů ušetří nějaké prostředky, může je investovat do veřejných statků.

Musí jít o krátkodobé, časově omezené a naprosto konkrétní projekty. Může teoreticky jít i o investice do dopravní infrastruktury – např. konkrétní stavbu dálnice na konkrétním úseku.

9. Jak to bude v libertariánské demokracii s měnou?

Dnešní peníze nejsou penězi v jejich původním smyslu. Stát má dnes prostřednictvím centrální banky neomezenou možnost tištění peněz.

Dále stát pomocí řízené inflace a dalšími regulacemi obírá lidi o hodnotu „peněz“, pokud spoří. Jestliže dříve platilo úsloví „Kdo šetří, má za tři“, dnes platí „Kdo šetří, je pitomec“.

Stát v libertariánské demokracii zásadně nereguluje finanční prostředí privátních subjektů. Privátní subjekty mohou vydávat vlastní (třeba i fiat) peníze.

Ústava však může stanovit, že stát provozuje svoji měnu. Ta by však měla fungovat jako „poukázka na komoditu“ (třeba na zlato, stříbro apod.). Stát by měl garantovat 100% krytí měny.

10. Bude stát moci nějak řídit inflaci?

Inflace je mazaný systém, zajišťující co největší zisky subjektů, které jsou nejblíže „tvorbě peněz“ (a které peníze půjčují).

Zároveň jde o permanentní ožebračování lidí, kteří si spoří, vytvářejí rezervy a nechtějí se zadlužovat. Těm neustále klesá v důsledku inflace hodnota nastřádaných peněz.

Libertariánská demokracie vychází ze skutečnosti, že přirozená je stabilní hladina peněžní zásoby v oběhu. Důsledkem bude stabilita cen, případně jejich pokles.

V takové ekonomice si lidé obvykle pořizují, co skutečně potřebují a bohatnou. Z trhu jsou vytěsňováni spekulanti, jejichž jedinou schopností je dnes přístup k co nejlevnějším úvěrům.

Pouze bohatý občan je základem skutečně bohatého státu.

11. Existují v libertariánské demokracii antimonopolní zákony? Kdo zajistí, aby monopoly nezneužívaly své postavení na trhu?

Monopol má výhradní možnost ovládat dané odvětví, určovat ceny či podmínky vstupu.

Největším monopolem je stát. Jeho monopol dnes téměř nikdo nezpochybňuje, protože jsme neustále přesvědčováni, že se na tomto monopolu účastníme všichni. Skutečná možnost ovlivnit stát je však pro běžného občana mizivá.

Dnešní stát je nejen hlavním monopolistou, ale i tvůrcem a ochranářem ostatních monopolů. Vzniku alternativy k monopolu stát brání buď přímo (uděluje licenci na provozování činnosti pouze vybraným subjektům), nebo nepřímo (výrazně ztíží vstup nových subjektů do daného odvětví). Tím monopoly chrání před konkurencí.

Bez státního ochranářství tvoří drtivou většinu monopolů monopoly přirozené, které mají alternativu.

Ekonomice ani lidem neuškodí, pokud jeden subjekt ovládne třeba všechny pekárny a bude jediným, kdo vyrábí a prodává chleba a rohlíky. Pokud totiž začne zvyšovat ceny, lidé mohou chleba nahradit jinou potravinou nebo si jej péct doma. Vysoká cena navíc obvykle přiláká nové podnikatele, kteří začnou zakládat nové pekárny, nabízet své produkty levněji a monopolní postavení tím skončí. Jen v současném systému je možné, že stát stanoví takové podmínky, že pro vysoké vstupní náklady ostatní podnikatelé pekárnu neotevřou.

Případné zneužívání monopolu ve výjimečných případech, kde alternativa není možná, stát může řešit v rámci své úlohy rozhodce, na návrh kohokoliv, kdo by se cítil dotčen na svých právech.

12. Jak by fungovaly sociální půjčky?

Dnešní systém sociálních dávek je složitý a neefektivní. Hlavně je však založen na amorálním a asociálním principu. Občan, který nemá příjem, se dostaví s hrstí dokumentů k úředníkovi, který mu zajistí, že stát vezme peníze někomu, kdo pracuje, a daruje je danému občanovi.

Ono socialistické „kdo neobírá stát, obírá svoji rodinu“ je důvodem, proč ani občan, ani úředník moc nezkoumá, zda nemá našetřeno, zda je skutečně nemajetný, zda mu může pomoci okolí atd.

V libertariánské demokracii může občan požádat o poskytnutí bezúročné sociální půjčky, pokud se dostane do nesnází. Podmínkou je, že není ani v minimální míře schopen zajistit své základní životní potřeby (potrava, bydlení, zdravotní péče).

Sociální půjčky by spravoval zvláštní Fond solidarity, do kterého budou všichni občané přispívat rovným dílem podle nákladů fondu za minulé období.

Účelem sociální půjčky je, aby člověk překonal období životní krize a znovu se postavil na nohy.

Sociální půjčku je občan povinen vrátit. Za její vrácení ručí veškerým majetkem, na který vzniká v okamžiku půjčky zástava ve prospěch státu.

V době, kdy má občan nesplacený dluh za sociální půjčku, je mu dočasně pozastaveno aktivní volební právo. Nesmí být zároveň dlužníkem i věřitelem, navíc člověk, který není schopen spravovat svoje záležitosti, konkludentně prokázal, že nemá kvalifikaci rozhodovat o záležitostech společných.

Lze si představit například následující systém:

Občan v nesnázích, u kterého selhaly všechny přirozené mechanismy solidarity, by zažádal o sociální půjčku. Výše půjčky by byla stanovena zákonem tak, aby poskytovala možnost přežít. Okamžikem půjčky vzniká zástavní právo na všech nemovitých i movitých věcech, které občan vlastní. O půjčku je možné žádat opakovaně v měsíčních intervalech.
Stát spravuje veřejný seznam dlužníků, ze kterého musí být možné jednoznačně identifikovat dlužníka, datum a výši všech půjček, datum a výši všech splátek.
Půjčku je možné splácet. Splátka musí činit nejméně 20% z příjmu občana do doby úplného splacení.
Pokud se dlužník do 6 měsíců nedostane do situace, kdy dluh začne splácet procentem ze svého příjmu, stát provede exekuci na věci, které jsou zástavou.
Systém sociálních půjček je jednoduchý a transparentní. Zajišťuje, že na pomoc ze společných prostředků budou odkázáni skutečně jen potřební. Zajišťuje motivaci i způsob, jak se z problém dostat.

13. Co když občan nezvládne splatit dluh státu v rámci systému sociálních půjček?

Smyslem systému sociálních půjček je pomoci lidem v nesnázích. Půjčky budou nastaveny tak, aby pro občana nebylo složité dluh splatit, než se dostane z obtížné situace.

Na druhou stranu bude vždy určité minimální množství lidí, kteří se ani s pomocí sociální půjčky z dané situace nedostanou. Stát u nemajetných občanů nepozastaví možnost dalších půjček.

Občanovi, který svůj dluh nesmaže, však nebude navráceno volební právo. Je nespravedlivé, aby někdo, kdo není schopen spravovat svoje záležitosti, rozhodoval o záležitostech ostatních lidí. Je rovněž nepřípustné, aby dlužník spolurozhodoval o podmínkách dluhu či výši částky, kterou si může půjčit.

Sociální půjčky nejsou nástrojem zajištění blahobytu, ale nástrojem zajišťující přežití a možnost odrazit se ode dna.

Minimální životní standard člověku v nesnázích pomáhá najít cestu z obtížné situace. Například člověk, který má velký byt a ztratí práci, má možnost pronajmout některé pokoje a tím získat vlastní peníze. Žena s malým dítětem může nabízet placené hlídání dětí dalším rodinám atd.

14. Jak to bude s důchodci a důchody?

Současný systém je nespravedlivý a funguje podle tzv. Ponziho schématu (systém „letadlo“). Státem organizované důchody by v LD neexistovaly.

Může se jednat o bohatého člověka, který například vlastní dům, má úspory, a přesto mu každý měsíc musí přispívat na živobytí lidé žijící třeba z minimální mzdy.

V libertariánské demokracii by všechny peníze z výdělku zůstaly lidem a bylo by pouze na nich, kolik by si naspořili na důchod.

Pokud by si na důchod nespořili a jejich děti by se o ně nedokázali postarat, základní standard by jim mohl zajistit systém sociálních půjček.

15. Jak to bude se zdravotnictvím? Jak zajistíte, že se chudým lidem dostane přijatelné zdravotní péče?

Existuje vtip: narodí se zdravotnictví a nad kolébkou se sejdou 4 sudičky.
První: „Budeš nejlepší na světě!“
Druhá: „Budeš pro všechny!“
Třetí: „Budeš zadarmo!“
Čtvrtá: „… ale nikdy ne zároveň!“

Současný zdravotní systém je založen na takzvaném „povinném zdravotním pojištění“. Ve skutečnosti však nejde o žádné pojištění, ale zdravotní daň. Násilím je od občana vybrán určitý obnos. Na to, kam bude investován, nemá občan sebemenší vliv. Na oplátku za tuto daň získá přístup do veřejného zdravotnictví.

Málokdo je však se současným stavem zdravotnictví spokojen. Systém je neefektivní. Lidé často nevědí kolik a za co vlastně platí. Na jednu stranu dostávají lidé za vynaložené peníze příliš malou hodnotu, na druhé straně dostávají služby, které ani nepotřebují. V mnoha případech systém nedokáže zajistit adekvátní péči. Zdravotnictví zkrátka nedokáže reagovat na neustále se měnící potřeby občanů a preference spotřebitelů.

V systému libertariánské demokracie proběhne úplná odluka zdravotnického byznysu od státu a stát se z oblasti zdravotnictví zcela stáhne. Vzhledem k tomu, že stát v libertariánské demokracii nebere lidem 70 % jejich příjmů, jako je tomu v současnosti, lidé dostanou prostor sami rozhodovat o tom, kam jejich peníze půjdou.

Ve zdravotnictví tak začne fungovat skutečná demokracie. Lidé budou moci skutečně rozhodovat o tom, jaká zdravotní péče je pro ně nejlepší a jaké pojištění je v jejich případě nejvhodnější.

Lékaři i zdravotní zařízení budou motivováni nabízet nejlepší možnou péči za co nejvýhodnějších finančních podmínek pro zákazníka.

Pokud jde o méně majetné lidi, v systému libertariánské demokracie budou pracující o 70 % bohatší. Z těchto peněz by pro ně nemělo být složité zaplatit si vhodné komerční pojištění, které pro ně bude v mnoha ohledech výhodnější (poměr kvality a ceny) než dnešní systém „povinného pojištění“.

Jistě existují i nemajetní lidé, případně lidé, kteří z nějakého důvodu ztratili zaměstnání. V případě, že jde o přechodný problém, mohou využít systému sociálních půjček. Pokud jde o lidi, kteří se nedokážou z tíživé situace dostat, je nanejvýš přirozené, že i bez státních zásahů vzniknou neziskové nemocnice zřízené neziskovými a charitativními organizacemi, plné idealistických lékařů, kteří budou chtít pomoci nejchudším občanům.

16. Jak to bude se školstvím? Jak zajistíte, že se dětem chudých rodičů dostane vzdělání?

Dnešní vzdělávací systém vychází z několika předpokladů:

  1. Vzdělání musí být dostupné všem.
  2. Stát vynucuje pravidla, která určují co, kdy a jak se mají lidé v jednotlivých vzdělávacích stupních učit.
  3. Stát potrestá rodiče, kteří nebudou chtít přijmout tato pravidla, a základní vzdělání svým dětem poskytnou jiným způsobem, než stát schválil.

Státní školy často učí podle sto i více let starých schémat, vyžadují po mladých lidech bezmyšlenkovité biflování informací a znesnadňují zařazování informací do souvislostí.

Vzdělání je „zdarma“ a povinné, proto i když školy neposkytují kvalitní služby, jejich klienti (rodiče nezletilých dětí, případně zletilí studenti středních a vysokých škol) s tím mnoho nezmůžou. Vyžadování kvality je považováno za stejný prohřešek jako projevení vlastního úsudku.

Veřejné školy nejsou zadarmo. Skrze daně je platí úplně všichni. Ve skutečnosti jsou velice drahé, nekvalitní a zaostalé.

Přítomnost státu v odvětví brání překotnému rozvoji školství, který by držel krok s celospolečenskými změnami 21. století. Množství alternativ kvůli nekalé konkurenci ze strany státu nemá šanci se dostatečně rozvinout. Pokud má stát monopol na vzdělávání, získává kterýkoliv vládnoucí režim účinný nástroj k prosazování svých hodnot. Není náhodou, že domácí vzdělávání v Německu kdysi zakázal Adolf Hitler.

Libertariánská demokracie znamená odluku školství od státu. Stát přestane vynucovat své zastaralé představy o vzdělání. Místo toho si mohou rodiče, děti i zletilí studenti sami zvolit, která forma vzdělávání jim nejlépe vyhovuje. Každý by měl mít volnost otevřít si školu se svými pravidly a rodiče by se pak sami rozhodli, které škole své dítě svěří.

17. Budou v libertariánské demokracii fungovat dotace?

Stát v současném systému financuje různé soukromé, polosoukromé a „veřejné“ (státní, krajské, obecní) subjekty, jejichž činnost je v takzvaně veřejném zájmu. Zda se skutečně jedná o „veřejný zájem“ je vidět třeba na golfových hřištích nebo Čapích hnízdech financovaných absurdními dotacemi z evropských fondů.

V praxi to tedy je tak, že stát občanovi násilím sebere přes 70 % jeho příjmů, načež tyto rozdělí milionářům a miliardářům, kteří si z nich zaplatí vlastní zábavu nepřístupnou běžnému občanovi.

Nicméně ani v případech a oblastech, kde nejde o úplně absurdní dotace, není financování prostřednictvím státního násilí vybraných peněz vhodným řešením. V mnoha oblastech existuje státem chráněný monopol – není to tedy tak, že by bez státu nebyl dostatek zájemců o poskytování služeb v dané oblasti. Je tomu přesně naopak – stát znemožňuje vstup do odvětví komukoliv kromě státních nebo státem vybraných subjektů.

V libertariánské demokracii má stát jasně vymezené funkce. V ostatních odvětvích ponechává prostor principu dobrovolnosti. Proto libertariánská demokracie nepočítá s dotacemi. Jak bylo vidět v mnoha odvětvích, kde stát připustil aspoň omezenou konkurenci (typicky některé úseky železnic), kvalita služeb ihned řádově vzrostla. Pokud stát dovolí konkurenci ve všech oblastech, kvalita a dostupnost se zlepší nevídaným způsobem.

18. Bude mít stát možnost financovat kulturu?

V současné době má mnoho lidí pocit, že kultura je zcela závislá na státním financování a nedokázala by bez něj přežít. Přitom je na první pohled zřejmé, že státem financovaná nebo dokonce provozovaná kultura nefunguje dobře.

Peníze nejdou těm nejlepším umělcům, ale hlavně těm, kteří se nejlépe vyznají ve fungování byrokracie a mají potřebné známosti.

Státní Národní divadlo je dnes terčem sžíravé kritiky – návštěvnost je tak nízká, že diváci sotva naplní první řady. Vzniká umění pro umění, které „nepotřebuje diváky“. Do divadla neustále proudí prostředky, které se nikdy nemají šanci vrátit a nikdo o to ani neusiluje.

Spousta dotovaných akcí a institucí je primárně zaměřena na snoby, kteří by klidně zaplatili mnohem více. Je naprosto asociální a amorální, aby tvrdě pracující dělník platil ze svých daní zábavu politikům a manažerům polostátních firem!

Zároveň již dnes existují skvělá soukromá divadla, která se snaží vyhnout dotacím, a fungují mnohem lépe než ta financovaná nebo řízená státem. Dotovaná divadla jsou pro ně nekalá konkurence, která místo snahy o nápravu svého špatného fungování natahují ruku ke státu.

Jak říká ředitel soukromého Divadla Na Jizerce Jan Hrušínský: „Každý rok jen v Praze mizí stamiliony veřejných korun v divadlech, která pravidelně končí v červených číslech. Příjmy ze vstupného se nezdůrazňují, neboť jak už soudruzi Gottwald a Nejedlý věděli, opravdové umění nesmí být výdělečné, protože by se z něj stala mrzká západní „komerce“. Tím se zjevně řídí i pan Burian a jeho Asociace profesionálních divadel, těch, za která platí divák dvakrát: jednou ze svých daní v podobě dotací a podruhé u pokladny. Přesto tyto scény končí s dluhy. Ale za první republiky si na sebe dobrá divadla vydělala. Zvláštní, že? Opravdu existují výdělečné scény jen na západě a v Americe? Cítíte tu absurditu? Některá pražská divadla s obřími dotacemi jsou politickými trafikami, o jakých se všem těm zatčeným trafikantům v ubohých dozorčích radách ani nesnilo.“

V libertariánské demokracii stát do kultury nezasahuje, ani na ni neposkytuje finance. Kulturní instituce tu tak budou pro diváky či posluchače.

Soukromé Národní divadlo by jistě nebylo horší. Je naopak vysoká šance, že začne fungovat efektivněji, jeho majitelé by měli ty nejlepší důvody z něj udělat prestižní instituci. Kultura bude bez státního financování fungovat lépe a nebude založena na amorálním plýtvání penězi, které byly získány násilím od pracujících občanů. Zároveň je zřejmé, že pokud občanům nebude odebráno 70 % výdělku, budou na kulturu více přispívat formou vstupného, platbou za zboží i prostřednictvím dobrovolných příspěvků a darů – tak je tomu dnes v jiných zemích.

19. Bude stát financovat sport?

V současné době všichni občané ze svých daní přispívají horentní sumy na provoz například profesionálních fotbalových klubů. Je naprosto absurdní, amorální a nespravedlivé, aby na zábavu pár tisícovek lidí přispívaly miliony lidí, které tato zábava vůbec nezajímá.

Stát v libertariánské demokracii nesmí pronikat do jiných oblastí, než které mu Ústava výslovně svěří. Proto nepřichází v úvahu přebujelý systém dotací a grantů, financování kultury, ale ani financování sportu.

Je možné, že bez „veřejných peněz“ by se tolik fotbalových klubů na nejvyšší úrovni neuživilo. Možná bychom měli první fotbalovou ligu, které by se účastnilo deset klubů místo šestnácti. Je však dost pravděpodobné, že by taková liga byla mnohem atraktivnější a kvalitnější. Zápasy by se konaly hlavně pro platící milovníky fotbalu a jejich rodiny, a ne pro tlupu rvoucí chátry demolující stadion. Zajisté by to vedlo k tomu, že by na zápasy začalo chodit i více lidí, kteří by byli ochotni zaplatit za lístek více peněz. Takové prostředí by přilákalo i nové sponzory, podnikatele a investory, kteří by se nebáli spojit své jméno s takovouto ligou. Tyto subjekty by měly silnou motivaci sponzorovat dobře zavedené kluby, případně do nich investovat, ale i pokusit se rozjet nové podniky. Úroveň, atraktivita, pověst i ziskovost tohoto sportu by tak významně rostla. Zejména by ale sport byl financován z peněz lidí, kteří na něj přispívají dobrovolně, nikoliv pod pohrůžkou násilí.

20. Sport ale přece nejsou jen profesionální fotbalové kluby, jak zajistíte podporu mládežnickému sportu?

V současné době stát (kraj, obec) dává různým institucím včetně zmíněných vrcholových klubů příspěvky, které jsou přímo určené na podporu mládežnického sportu. Vychází se z předpokladu, že je to v celospolečenském zájmu, aby se mladí lidé hýbali – původně šlo o lidi, kteří měli narukovat do armády, stát proto chtěl dostatečně zdatnou mládež, aby s ní mohl případně nakrmit děla potenciálního nepřítele. Dnes jde zase o to, aby z nich vyrostly zdravé pracovní jednotky – dojné krávy, které budou státu odevzdávat 70 % svého příjmu, energie a pracovní doby. Další motivací státu je skutečnost, že se z těchto 70 % financuje i neefektivní zdravotnický systém. Stát se proto cítí být v pozici, kdy musí co nejvíce bránit jeho přílišnému zatěžování.

V libertariánské demokracii stát tyto zvrácené motivace mít nebude. Občan nebude jeho dojnou krávou a zdravotnictví bude fungovat na zcela jiných principech. Bude motivací každého zodpovědného rodiče, aby svým dětem zajistil dostatek pohybu a sportovních aktivit, ať již vhodným výběrem školy, zapsáním do kroužků, přihlášením do sportovních klubů či jinak. V každém případě je vysoce pravděpodobné, že poptávka po podobných službách bude tak vysoká, že půjde o dobrou podnikatelskou příležitost, aby vznikla i náležitá nabídka. A bude v zájmu poskytovatelů služeb, aby ceny v kombinaci s kvalitou přilákaly co nejvíce rodičů.

21. Jak libertariánská demokracie zajistí podporu domácím zemědělcům?

Zemědělství je často považováno za jakousi strategickou oblast. O tom, že je třeba podporovat domácí zemědělce, téměř nikdo na politické scéně nepochybuje. Je za tím pozůstatek socialistické snahy o jakousi soběstačnost socialistického Československa ohroženého „západními imperialisty“.

Vypůjčíme si slova Miroslava Zámečníka: „Československo pěstovalo nejen vlastní skleníková rajčata, ale vyrábělo v podstatě všechno od špendlíku až po lokomotivy a elektrárny podle vlastní dokumentace. Potvrdilo se tím, že lokálně se dá vyrábět skoro všechno. Ovšem již za starého režimu se tohle považovalo za největší ekonomický problém.“

Pokud budou čeští zemědělci nabízet kvalitní produkty za přijatelné ceny, občané, kterým stát nebude brát 70 % příjmů, jim za ně rádi zaplatí. Zemědělci se tak uživí i bez dotací. Pokud o jejich produkty nebude zájem, protože bude jejich zahraniční konkurence lepší, o žádnou tragédii nepůjde. Lidé musí mít možnost sami rozhodnout, co je pro ně nejlepší. A pokud v nich převládne pocit patriotismu, jistě místní zemědělce nákupem jejich produktů rádi podpoří.

22. Jak stát v libertariánské demokracii zabezpečí ochranu životního prostředí pro své občany?

Je přirozené, že lidé chtějí žít ve zdravém životním prostředí. Bohužel, dnešní stát tento požadavek zneužívá, aby mohl rozšiřovat své pravomoci do dalších a dalších oblastí.

Pokud někdo znečišťuje ovzduší a poškozuje tím svého souseda a způsobuje mu újmu na zdraví nebo majetku, tento soused má v libertariánské demokracii právo podat žalobu. Díky principu sankční náhrady škody budou náklady prohrané arbitráže pro případného znečišťovatele tak vysoké, že se mu znečišťování ovzduší nevyplatí.

Žaloba s uplatněním principu sankčních náhrad odradí i budoucí znečišťovatele životního prostředí.

23. Budou v libertariánské demokracii i nadále fungovat ministerstva v současném složení?

V současné době stát zřizuje ministerstvo pro jakoukoliv oblast lidského života od školství a zdravotnictví přes dopravu až po lidská práva. Jak bylo řečeno výše, stát ve většině těchto oblastí působí destruktivně, když svými neumělými zásahy ničí prostor pro kreativitu a dobrovolnou spolupráci. Výsledkem je, že mnohé oblasti fungují zcela neefektivně.

Stát nedělá to, co by měl dělat v první řadě – zajišťovat spravedlnost, bezpečnost lidí a jejich majetku. Místo toho „demokraticky“ rozhoduje o věcech, do kterých mu nic není. Čím dál více se zaobírá především tím, jak vybrat co nejvíce na daních.

Stát navíc svým vměšováním do společenských vztahů ničí přirozené sociální vazby.

V libertariánské demokracii má stát na starosti pouze ústavou vyjmenované oblasti, tedy spravedlnost, vnitřní a vnější bezpečnost, základní veřejnou správu a mezinárodní vztahy a sociální půjčky.

Není důvod, aby existovala ministerstva, která by se vměšovala do jiných oblastí života.

24. Má stát oprávnění regulovat ceny? Např. elektřiny nebo zemědělských produktů?

Wikipedie: V Československu existovala právně regulace veškerých cen až do roku 1991; stanoveny byly přesně výše cen veškerého zboží (obdobně tomu bylo i v jiných lidově demokratických zemích a v SSSR). Tím byla vyloučena cenová konkurence mezi jednotlivými podniky.

V některých oblastech však cenová regulace přetrvala i do dnešních dnů. Důvodem, proč stát v některých oblastech „musí“ regulovat ceny, je že v nich existuje státem chráněný monopol (oligopol) a stát do odvětví nikoho dalšího nechce pouštět.

Společnosti se tak nemusí bát konkurence, nemusí bojovat o zákazníka snahou o co nejvýhodnější cenu, a tak si skutečně mohou účtovat nehorázně vysokou cenu (viz ceny za mobilní připojení a data). Stát tedy „řeší“ problém, který sám svým předchozím chováním způsobuje.

Stát v libertariánské demokracii nebrání podnikatelům vstupovat do kteréhokoliv odvětví. Proto ani nemá právo regulovat ceny elektřiny, zemědělských produktů nebo čehokoliv jiného.

Cena má v ekonomice své nezastupitelné místo. Ukazuje, na kolik si lidé cení určitého produktu nebo služby. I kdyby všichni poskytovatelé nějaké služby nebo výrobci nějakého produktu nadsadili cenu nesmyslně vysoko a neexistovala by žádná konkurence, velice rychle by vznikla. Zmínění podnikatelé by pak museli cenu buď snížit, nebo by přišli o zákazníky a zisk.

25. Jak to bude se zahraniční politikou? Budeme součástí nějakých mezinárodních organizací (NATO, EU apod.)?

Česko je členem řady mezinárodních organizací. Dvě nejvýznamnější a nejdiskutovanější jsou NATO a Evropská unie.

Pokud jde o EU, základní myšlenka volného obchodu je skvělá. V reálu však politici a elity zneužívají EU k prosazení věcí, které by jim doma neprošly, načež se pak schovávají za Brusel. Špatné věci jsou však špatné bez ohledu na to, zda pocházejí z Bruselu, Prahy nebo Dolní Lhoty.

Do NATO jsme vstoupili, abychom získali záruku bezpečnosti státu před napadením. NATO oficiálně vyžaduje určité výdaje na obranu, kterých však zdaleka nedosahujeme. Přesto se spoléháme, že v případě napadení nám spojenci přispěchají na pomoc. Objevují se signály, že tomu tak být nemusí. Někteří západní politici už naznačili, že by jim baltské státy, které jsou členy NATO, za vstup do války proti Rusku nestály. Současný prezident USA zase uvedl, že pokud východní země NATO nesplní své závazky ohledně výdajů na obranu, USA se s jejich ochranou obtěžovat nebude.

Libertariánská demokracie se sama o sobě z členství v mezinárodních spolcích nevylučuje. Můžeme zůstat členy Evropské unie, pokud budeme moci vystoupit ze systému eurofondů. Jak bylo řečeno, dotace jsou v rozporu s libertariánskou demokratickou Ústavou. Pro euro platí v LD stejné podmínky, jako pro kteroukoliv jinou měnu. V případě, že by si to občané přáli, může se stát „státní měnou“, ovšem pouze za podmínek uvedených výše. Kromě toho bychom si museli s EU vyjednat i další zvláštní podmínky, které by umožnily státu stáhnout se ze všech oblastí kromě explicitně vyjmenovaných v ústavě. Pokud by EU toto akceptovala a občané by si přáli v ní zůstat, jejím členem bychom byli i nadále.

Stejně tak je v souladu s libertariánskou demokracií členství v NATO. Záruky bezpečnosti jsou však jinde. Stát nesmí občanům klást zbytečné překážky v obraně vlastního života, zdraví a majetku.

Stát je dále v libertariánské demokracii povinen organizovat armádu, jejímž prvořadým úkolem bude bránit území státu a jeho občany před vnějšími hrozbami. Armáda musí být dostatečně silná, aby těmto úlohám dostála. Členství v obranném paktu jako NATO je pak pouze doplňkem.

26. Budou existovat stávající technické normy a kontrolní orgány?

Stát by měl mít možnost tvořit normy a kontrolní mechanismy pouze pro sebe a svoji činnost.

Kontrolu kvality zajistí především (na rozdíl ode dneška) možnost občana domoci se ochrany u soudu a vymoci si náhradu škody, včetně tzv. sankční náhrady škody. To způsobí především dvě věci: jednak vzniknou subjekty, které budou profesionálně „testovat“ kvalitu poskytovaných služeb a zboží. V případě, že kvalita nebude odpovídat deklarované, budou vydělávat na náhradách škody. Za druhé pomine falešná jistota, kterou dnes stát deklaruje, když se tváří, jak dbá na kvalitu a zajišťuje ji pomocí tzv. kontrolních mechanismů. Znovu bude prvořadá důvěra zákazníka k prodejci/poskytovateli služby, klesne význam ceny jako hlavního dnešního indikátoru výhodnosti nákupu.

Šidit a podvádět se v LD rozhodně nevyplatí.

Něco se Vám nelíbí, něco nefunguje – dejte nám, prosím, vědět.